S Tatrou a Macem na kraj světa

27. 08. 2006, 23:00 · Ze života

ikonkaNo, na kraj světa to nebylo, ale na kraji republiky ano – o minulém víkendu jsem na chvíli položil nohu i na území Polské republiky, ke které nás dovezla Tatra 613 (a mého PowerBooka jsem měl v Tatře většinu soboty na klíně). Ale popořadě...

Majitel i ve světe známého “TatraMacu” (nyní upgradovaný na Mac mini), Jirka Jirout, se rozhodl o víkendu 18.-20. srpna za pomoci své ženy Martiny a kamarádů uspořádat pro další své známé takovou bojovku ve východních Čechách. Stručný popis je kombinace šifrovačky, znalostní soutěže a geocachingu, obšírnější popis následuje :).

Kromě tohoto mého popisu tu najdete také popis z “druhé strany”, od Jirky Jirouta jako organizátora, připraven je rovněž přehled šifer a fotogalerie

Protože JJovo letní sídlo se nachází v Sudetech v obci kousek od hranic (mimochodem, starý dřevěný dům z konce 16. století – není sice v dokonalém stavu, ale je to docela zajímavá a přes svůj věk poměrně zachovalá stavba), byli nemotorizovaní účastnici z Prahy přiděleni k těm motorizovaným – tak jsem se po víc než 20 letech vezl v Tatře 613, a díky temperamentu majitele (Havrla) jsem si celý víkend docela užíval co takový osmiválcový motor v tomto vozítku zvládá :). Spolu s dalším “bezkolým”, Hermannem, jsme takto vytvořili i team pro sobotní bojovku. Ăščastníci víkendu se rekrutovali ze dvou skupin – “ajťáci” (Macy silně převažovaly nad PC :) a Tatrovkáři (a nějací známi), takže se jednalo docela zajímavou přehlídku techniky: celkem 4 tatry 613 (včetně té Jirkovy, která se neúčastnila soutěže, ale obstarávala “servis” při přípravě soutěže), jedna nádherná zlatá Tatra 603 (nad tou jsem jen tiše vzdychal, je opravdu krásně pietně zrekonstruovaná, včetně takových drobností jako je analogové rádio Blaupunkt s kazeťákem z poloviny 70. let; a ač nejsem příliš velký motorista, pohled do prostoru motoru, kde trůní masivní osmiválec byl prostě úchvatný – jen pár kabelů a ohromný blok motoru) a nepočítaně Maců – kromě přenosáků řady účastníků také hezká muzejní exposice, počínaje Macintoshem 512k a konče staršími modely G4. A skoro jsem zapomněl na nějaké Saaby a jeden Jaguar předělaný na LPG.

Bojovce předcházela páteční oslava narozenin císaře Františka Josefa (dva referáty v místním kině :) a samozřejmě nějaká grilovačka, zakončená promítáním starých dílů České sody. Po tomto programu být vzhůru v 7 ráno vypadalo jako docela oříšek, ale omyl! Rostoucí zoubky mladšího potomka našeho hostitele se o to postaraly, a tak jsem byl po pěkně dlouhé době na nohou už v 6:45 ;).

Po brefingu zástupců všech 6 teamů, kde byly rámcově vysvětleny pravidla (dovoleno bylo v podstatě skoro cokoliv, jen jsme se museli vrátit ve stejném vozidle, ve kterém jsme odjeli, byť by nás přitáhla odtahovka; a nesmí se porušovat pravidla silničního provozu, vstupovat na soukromé pozemky a podobně) jsme dostali úvodní zadání. Na disketě. To, že Macy žádného z účastníků nebyly vybavené disketovou mechanikou nepřekvapilo, ovšem ani žádné PC již toto záznamové zařízení nepodporovalo (a i kdyby ano, tak jak jsme se dozvěděli později, disketky byly v Mac formátu). Nejdříve jsme podnikli několik pokusů o nalezení počítače s disketovkou v probouzející se obci, pak si však někdo vzpomněl na Jirkovo muzeum Maců. První počítač s disketovkou, který ostatním padl do rukou, byl PowerBook 5300 – bez Ethernetu a také strkání PCMCIA karet s ethernetem nebo čtečkou flash paměti se minulo úspěchem. To už jsem si obešel všechny stroje zezadu, našel PM 7100 s připojeným displejem a klávesnicí a přechodkou z AAUI na ethernet. Už zbývalo jen sehnat funkční zásuvku (nejsou sice z 16. století, ale Křižíka pamatují ;) a ethernetový kabel a stroj rozchodit. Mac OS 9 naštěstí fungoval, stejně jak TCP/IP a soubory bylo nejsnazší přenést na můj PowerBook přes Personal Web Sharing. Předpokládám, že toto pak využili ostatní, my se vrhli na soubory. Jeden byl ISBN kód knihy – přes web národní knihovny jsme dohledali, že to jsou Zbabělci od Škvoreckého. Dvakrát jsem přerovnal knihovnu a knížku nenašel, naštěstí se nějaký dobrodruh zeptal JJ, zda ji má, tak jsem měl po problémech :). Další soubor obsahoval čísla, která jsme si identifikovali jako úsečky v XY souřadnících, a zápis modré a žluté ve “webovém” formátu – ten moc problémů nedělal. Jak jsme se dozvěděli po konci hry, toto nikdo nedal – všichni maximálně kreslili čárky, ovšem správně se měly kreslit obdélníky – vyšla by švédská vlajka! To by nebylo vyloženě řešení, ale nápověda do budoucna.

Třetí část prvního zadání byl lineární itinerář – v tomto směru jsme totálně pohořeli. Postupně jsme objeli všechny výjezdy ze startovního městečka, nic se nám nepozdávalo, nakonec jsme se chytli žluté značky na intineráři (zaměnili jsme start a cíl) a žluté cyklostezky, kterou jsme objevili. Ta nás protáhla po polní cestě kategorie “tankodrom” velice zajímavým okolím, například jsme Tatrou prosvištěli kolem zpolazarostlé křížové cesty, vedoucí k místnímu kostelíku, projeli rychlostí zhruba 60 km/h nějakou loukou a nakonec se (za neustálého Hermannova vykřikování “Tady je další žlutá!” a mého tichého brblání) ocitli někde v čudu. Po asi půlhodině bloudění jsme si koupili za body (které do začátku měla každá posádka – mohlo se kupovat buď celé řešení problému za 100 bodů, nebo odpovědi na otázky typu ano/ne za 10 bodu; v soutěží byly bonusové úkoly – někam dojít a najít kód, za které jsme po odeslání mobilem na číslo orgů body zase získávali) řešení a mohli začít hledat cíl najisto.

Na cestě do cíle itineráře jsme narazili na většinu ostatních posádek, které prozkoumávaly na itineráři naznačenou pevnůstku vedle turistického rozcestníku – úkol, jehož výsledkem byla švédská vlajka se totiž při větší dávce fantazie podobal cestám v okolí rozcestníku, na kterém začínaly modrá a žlutá stezka! Ovšem zde nikdo nic nenašel… Na začátku cyklostezky, kde byl cíl itineráře (žlutý čtverec s bílým menším čtvercem uvnitř) byla čtečka paměťových karet a na kartě další zadání. To jsme si pročítali a pak se vydali hledat bonusový řopík s kódem – postupně jsme mezi cykloznačkou a turistickou značkou, což bylo odhadem dva kilometry, našli dva řopíky a dvě pevnůstky, naštěstí jeden řopík to byl. Asi 100 metrů od turistické značky a 3 metry od silnice…

Následovala debata kam jet. Popis zmiňoval město, kde se odehrává román, jehož název již jistě známe (v reálu Škvoreckého rodiště Náchod) a varoval, že literární název (Kostelec) je podobný jinému blízkému městu. Projeli jsme Červeným kostelcem, dvě třetiny hlasů se shodly na tom, že text je dost jednoznačný a ČK to není a jelikož nejbližší LPG pumpa byla stejně v Náchodě, vydali se stejně tam. Jelikož jsme nevěděli, co byl oblíbený podnik Danny Smiřického (Port Artur – to nám o něco později poslala SMSkou Pískovec, kterou jsem zatáhl do zjišťování) a ani do jakého podniku, který stále existuje, odvedli lidi při mobilizaci na povstání 45 (natož kde byl “okresní dům”), postupovali jsme logicky.

Nejdřív jsme nad velkou uliční mapou Náchoda suše vyloučili železniční mosty, ty by přišly v druhém sledu. Pak jsme si odhadli, kde mohlo být před padesáti lety centrum, resp. vůbec město samé, našli na jednom břehu pivovar (ten tam určitě nestojí dva roky) a na druhém policii – Havrla prohlásil, že kde jinde by dneska byli policajti, než v bývalém okresním domě :). Trefa. U mostu Hekyho modrá 613, pod mostem Heky, takže jsme měli nulový problém s hledáním zadání. Tady nám to Jirka chtěl zkomplikovat, kde byly papírová zadání, nebyla kopie pro každé družstvo, ale muselo se překreslovat/fotit, ale díky tomu nebyl problém narazit na pomalejší předchůdce. Rébus (první slovo bylo “zelená”) jsme vzdali, jak se ukázalo bylo to jedině dobře – asi nikdo v našem teamu neměl ponětí o tom, jak se jmenovaly sruby nějaké pevnosti. Zato GPS koordináty přepočítal z obrázku Hermann během chvíle, tak jsme si k tomu dali oběd a hledali na GPSkách kam nás zavedou. Kvůli různým metodám zápisu nám vyšly asi tři možné body, naštěstí to byl ten první, nejbližší. Pískovec vydolovala Port Artur, dotaz na Seznamu nám ukázal adresu na Českých hospůdkách a když jsme adresu dali do GPS, zjistili jsme, že jsme obědvali přímo na jednom konci této ulice :). Při druhém průjezdu ulicí jsme podle popisného čísla (orientační asi v Náchodě nevedou) našli velice omlácený dům 473, na které se při bližším pohledu dal přečíst nápis Port Artur. Bonusových sto bodů bylo doma a hurá za GPSkou.

Jelikož jsme věděli, že za sebou máme v ten okamžik minimálně jednu posádku (Heky vítězoslavně prohlásil “Už vím, sčítání to není!” – bylo!), náš team opustila mírně podrážděná nálada a radostně jsme uháněli vstříc dalšímu stanovišti. Jinak bylo naprosto ukázkové, jak pracovala psychika – když se dařilo, byli jsme v lehké euforii, když jsme nemohli s problémem hnout, v těžké depresi.

“Geocachingové” stanoviště bylo na zbytcích jednoho řopíku u pevnosti Dobrošov – Havrla obcházel stanoviště a brumlal, že se “džípíesa” netrefí na vteřinu přesně, s Hermannem jsme zatím oblézali pahorek a trosky. V jedné škvíře trosek byl papír s PSČ (tím nám dal smysl ASCII-obrázek loga České pošty) a návod k bonusovým bodům – dávejte pozor na patníky. PSČ jsme přes PSC.cz identifikovali jako Olešnici v Orlických horách a vyjelo se. Počítali jsme patníky, protože jsme nevěděli co přesně se po nás chce, ale když jsem si po další vesnici všiml jednoho patníku s červeným vrškem, bylo jasno. Na patníku byl nápis, že máme hledat v okolí jednoho patníku a o jeden zpět jsme našli první polovinu souřadnic, po asi kilometru na dalším patníku druhou. Tam jsme vyděsili rodinku s dětmi na kolech, která nás minula u předchozí zastávky a nyní stála zrovna uprostřed polí u inkriminovaného patníku s černou čepičkou. Vyskákali jsme z auta a paní jsem na mírně nervózní dotaz “To jdete za námi?!” odvětil “Ne, za patníkem”. Asi nás považovala za gangstery :). Jenom nejmladší dítko v sedačce nás (toho dne již podruhé) slušně pozdravilo “Dobrý den!”.

Jelikož hledané souřadnice byly po cestě do Olešnice, nejdříve jsme zašli za jednu vesničku pro bonusové body (resp. zbytek posádky se dosápal polem až k hledanému stromu, já je jistil z blízkého vršku kousek od auta ;). A poté hurá do Olešnice. Nechal jsem si zastavit u první poštovní schránky v městečku, to jsem ohlodal i zezdola, ale nic. Poštu jsme našli (resp. nechali si ukázat od místní omladiny) na náměstí, a zatímco jsem se snažil dobývat do zavřené pošty, Hermann nepřehlédl CD přilepené v DVD casu na tabuli před poštou. Na CD byly další zadání: blok textu asi 15×3 řádky, který nedával smysl, pět navigačních značek s divnými písmenky a průhledný GIF s křížkem – ten bylo evidentně nutno přiložit k nějaké mapce.

Text jsme po chvíli trápení dali – uvědomil jsem si, že je psaný neproporčním písmem, takže lze číst i svisle, a Hermann přečetl německý text “Dem Geachteten u. beliebten Kameraden das Offiziers=Corps”. Což nám moc nepomohlo. Symboly s jakousi abecedou jsme zkoušeli přiřadit řecké alfabetě, neboť se jim trochu podobaly, a přes Excel pak setřídit podle abecedy. To nikam nevedlo, opět jsme objeli všechny možné výjezdy, bohužel jedinou odměnou byla nádherná, úplně nová krásná asfaltka (cca 2-3 km), která končila přesně na státní hranici. Za koncem asfaltky byla závora a na polské straně prašná polní cesta. Jelikož podle přiložené tabule byl hraniční přechod v provozu, skočil jsem si na polskou stranu a opět šup do rodné vlasti.

Každopádně řešení jsme se nepřiblížili a i když jsme věděli, že jsme třetí (první byla Fiesta, před námi Zdicho se zlatou 603, kterou jsme ostatně přímo na náměstí potkali), raději jsme si koupili řešení, abychom postoupili dál.

Jak jsme se dozvěděli, jednalo se o hebrejštinu (škoda že jsem to neposlal Pískovcovi, ta se hebrejsky učila!), a cíl byl v kapličce u Polomu (tedy, v druhé z polomských kapliček). Zde byl papír se všeříkajícím nápisem “Sök grisskört” a návodem, že bonusový kód máme hledat u nejbližšího objektu III. třídy odolnosti. I bez vyluštění švédské vlajky bylo jasné, že to nemůže být skoro nic jiného, než tento jazyk, bohužel Google na dané slovo mlčel, stejně tak libovolné překladače. Jiřího jsme v tento okamžik prokleli, ovšem to ještě bylo nic proti tomu, když nám “prodal” vyluštění. Ale to bylo až za chvíli, nejdřív jsme se jali hledal onen objekt. Řopík, který ležel co by granátem dohodil od kapličky jsme prostě přehledli a jeli k blízké pevnosti Skutina. K té jsme se dostali Tatrou po… méně obvyklé cestě, alespoň podle toho, jak překvapeně na vozidlo hleděla skupinka u pevnosti. Tatra toho dne ukázala, že to je tank. Tam nám ti dobří lidé ukázali na hledaný objekt III. třídy, ovšem my jsme za chvíli skončili u řopíku, který jsme si s tím popletli. Když jsme obešli dva řopíky v těsné blízkosti kapličky a stále nic, ani za blízkým stavením se žádný vojenský objekt neskrýval, nějak jsme si konečně všimli pevnosti jak kráva uprostřed polí. Tam už jsme kód opravdu našli. Co nás docela potěšilo, Zdichova posádka dorazila ke kapličce až po nás, i když z Olešnice vyrazili před námi.

Následně jsme z JJ vymámili za úplatu řešení toho ďábelského švédského patvaru (ptal jsem si i známé, která ve Švédsku bydlela a netušila o co se má jednat), a těžce ho proklínali. “Hledejte prasečí ocásky”. Zde jsme omylem jednu metu přeskočili – JJ si myslel, že jsme vyřešili text a nemůžeme najít prasečí ocásek, tak nás poslal ke kapličce na Rokoli. Tam jsme oblezli kapli i kostel a nic našli. Naštěstí právě přijel jeden z orgů a na naše sugestivní otázky nám nakonec dal správnou odpověď – poblíž je ještě jedna kaplička. Indicie pod ocáskem totiž vedla na zakódované URL (jednoduchý posun) stránky oné kaple, kde byly i fotky, takže bychom věděli, že to není ta, kterou hledáme. To, že další schránka byla ne 65 m na jih (tam bylo pole), asi asi 40 metrů na jihovýchod už byla drobnost – poblíž schránky jsme narazili na osádku na prvním místě, která to ovšem právě balila. Bylo již 7 hodin, původně předpokládaný konec hry, který se mezitím posunul, ale bohužel na CD na tomto bodu byl soubor v programu SketchUp, který jsme ani my, ani oni na počítači neměli a oběma nám již docházely baterie, natož ještě sosat program přes GPRS. Shodně jsme se rozhodli to zabalit a jít na základnu lynchovat hlavního orga :).

My jsme vyrazili pomocí GPS, která se nás snažila protáhnout přes Polsko (onen turistický přechod s závorou považovala za normální přejezd), takže jsme za chvíli byli opět v Polomu u kapličky. Tam jsme natrefili na Zdichovu 603ku, která právě přijížděla od Skutiny, a jali jsme si vyměňovat informace. Anička z konkurenční posádky třímala zadání od “ocásku”, které prý již ožvýkala kráva :). Po chvíli se přiřítili ještě dva z orgů a tak jsme obsadili silnici třetí třídy a hlasitě si vyměňovali zážitky a dohadovali se co dál. Do toho přijel Family Frost. Jelikož jsme stáli uprostřed silnice, nezbylo nebohému řidiči než vystoupit a prodat nám krabičku zmrzliny. Když už jsme se rozpočítávali, kdo sní přebytečné kousky, objevila se modrá 613 Hekyho, tak se o zmrzku postarali oni. Heky vystoupil a začal si hru velice pochvalovat, což jsme minimálně Zdicho a já ne zcela schvalovali, neboť některé nápady nám přišly uhozené (švédština vedla). Každopádně Heky se rozhodl, že budou pokračovat dál ve hře, jeden z členů jeho posádky se dokonce chtěl dovolat nějakému překladateli ze švédštiny, aby zjistil, co ten zpropadený text znamená. Bohužel i kdyby to Heky a spol. dali, měli smůlu, neboť zadání od kapličky na Rokoli bylo ztraceno – org položil CD na střechu auta a… odjel :).

V mezi čase jsem přemýšlel, jestli se Family Frost bude vracet po vlastních stopách – a skutečně, dali jsme si další zmrzliny :).

Nakonec jsme šťastně dojeli na základnu, kde už byla bouřlivá diskuse s hlavních pachatelem akce (dvě posádky to vzdaly už v průběhu dne). Po občerstveni se to rozebíralo v kině – JJ nám ukazoval všechny šifry, i včetně těch, ke kterým už nikdo nedošel (některé byly docela zákeřné, některé poměrně pěkné – kdyby někdo měl SketchUp, našel by kostku, na jejichž stranách byla fotka nádraží, mašinka, 026 a 50,3 – trať 026, kilometr 50,3. Možná tam ještě pouzdro s CD leží :). Tam by se našel obrázek – letecký pohled na jednu známou barokní pevnost (někteří ignoranti, například já, nepoznali Josefov), po přiložení křížku by jsme objevili vojenský hřbitov a na něm náhrobek s německým textem, který jsme našli v Olešnici. Jméno obyvatele náhrobku bylo heslem k zaheslovanému souboru a v něm byl ruský text, který navigoval na další zastávku. Text byl vylepšen alfakanálem, takže v Preview by jsme viděli jen pár písmenek, celý by se objevil v Photoshopu… Ostatně všechny šifry přímo od JJ jsou zde

Na debreefingu si obě strany vyříkaly své názory – nám přišla hra zbytečně překomplikovaná nadbytečným používáním techniky i tam, kde by to nebylo potřeba a bohatě by stačil papír a tužka, naopak JJ argumentoval tím, že jsme měli být lépe vybaveni (náhradní baterie, nabíječky do auta a podobně). Mě osobně nejvíc vytočila “švědština” – umělá složenina v cizím jazyce je už trochu podpásovka, zhruba jako český “prasopes” – pro cizince (například švéda ;) defacto nevyluštitelná záležitost. I některé další úkoly příliš spoléhaly na poměrně specifické znalosti, případně na úmorné vyhledávání v Google (což v cípu republiky, kde občas není ani signál, není vždy trivka).

Na druhou stranu tato příkoří vyvážila hra samotná – JJ nás protáhl různými zajímavými místy, jelikož bylo nádherné počasí, dalo se kochat velice příjemnou krajinou, prostě to byl super výlet, ze kterého při zpětném pohledu zůstává v paměti hlavně to příjemné. K tomu se akce účastnilo hodně zajímavých lidí, vychutnávali jsme si i občasnou “spanilou jízdu” Tatrovek, prostě příjemná akce i v jiných směrech. A pouštět si na dobrou noc Českou sodu v kině je už mírně sobský, ale také moc fajn večerníček.

Takže i přes (z mého pohledu) ne úplně šťastné provedení některých věcí jsme si asi všichni užili výborný víkend, počínaje oslavou narozenin mocnáře, přes sobotní bojovku, až po nedělní hromadnou likvidaci melounu, skvělý oběd kousek od Ratibořic (a naše posádka i krátkou návštěvu jednoho perfektně zrekonstruovaného řopíku u Polomu).

A za přípravu celé hry si JJ, jeho žena a jeho kamarádi určitě zaslouží poděkovat – obsahovala i řadu velice pěkných úkolů, dobrým nápadem bylo odesílání kódů přes SMS, takže jsme zpětně věděli jak si kdo vedl. Třeba příští rok JJ připraví něco zkousnutelnějšího, nebo naopak ještě přitvrdí a pozve si jinčí borce, než jsme my :). Já si tenhle víkend každopádně užil, bude na co vzpomínat v zimě :).

Trvalý odkaz na tento příspěvěk

  1. Martine, jsi si jisty tvrzenim na
    http://fotky.maler.cz/JJ2006/source/01_13.html
    ?

    — straw    08/28/06 06:46    #

  2. straw: ne :) ale proverim u odpovednejsich :)

    Martin Ler    08/28/06 10:35    #

  3. Hned od prvniho pohledu jsem si rikal, ze to je spis František I. Asi jste tam meli nejake povidacky o nem, ze vladl pred Franz Josephem, ale ty jsi u toho chrapal ;).
    Mrkni na
    http://cs.wikipedia.org/wiki/František_I.

    (?)

    — straw    08/28/06 12:29    #

  4. straw: kdo si ma ty xichty pamatovat :)

    Martin Ler    08/28/06 16:31    #

  5. Ten jeden z účastníků, který se chtěl dovolat překladateli ze švédštiny, jsem byl já – a celé to bylo trošku jinak :-). Maje jako operátora T-Mobil, využil jsem služby T-Mobile Asistent a požádal příslušnou slečnu na lince, aby mne pronto spojila s nějakým překladatelem ze švédštiny. Slečna chvíli proháněla databázi, pak mile souhlasila, že mne tedy spojí na mobil jednoho z překladatelů v jejich databázi a následně tak i učinila. Vzápětí mne zavalil proud naprosto nesrozumitelné hatmatilky, ze které jsem nebyl nijak moudrý. Zkusil jsem tedy komunikaci v angličtině bez valného úspěchu. Zdrcen nezdarem jsem zavěsil a v právě dorazivší SMS jsem si ověřil, že mne asistentka přepojila rovnou ke kovářovi – číslo toho mobilu bylo totiž švédské…
    Tož asi tak :-).

    CzechDave    08/30/06 22:41    #

  6. Přečtené jedním dechem, super zápis. :-)
    a jistě parádní zážitek…

    helenka    09/02/06 19:50    #

  7. No nevim esli radio Blaupunkt z poloviny 70tych let je ta spravna drobnost na dokrlesnei autenticity T603 8-)

    — Marek    09/03/06 23:04    #

  8. Marek: no, tahle tatra je z roku asi 72, pokud se nemylim. a pro tehdejsiho majitele tatry jiste nebyl problem si to autoradio v Tuzexu za bony koupit ;)

    Rozhodne lepsi, nez kdyby tam byla nejaka digitalni prisera.

    Martin Ler    09/04/06 01:53    #

  9. Marek, MaLér: autorádia Blaupunkt se do T603 montovala už ve výrobě. Oni soudruzi se vůbec měli dost rádi a na jejich vozítka se devisami moc nešetřilo. Stačí se podívat na seznam výrobcem doporučovaných provozních kapalin a spotřebního materiálu (řemeny apod.)

    — JJ    09/11/06 08:50    #

Související články